Vídám ji v ranním autobuse asi 2 roky. Dívenka v kšiltovce, teď jí může být tak 13 let. Nikdy se neusmívá, s nikým nemluví, tráví čas s mobilem v ruce a sluchátky na uších. Občas jela s mladším bráškou, ale nepovídali si. Dvě děti, dva mobily, dvoje sluchátka. Jen jednou jí bráška ukazoval novou hru. Chvilku.
Ta dnešní divná mladá generace! Kdo jim má rozumět? To my v jejich věku…
Před pár týdny jsem z okna autobusu pozorovala nádherný východ slunce. Na obzoru se nad linkou tmavého lesa objevil zlatý proužek, obloha zrůžověla a postupně zlátla. Bože, to je krása! V takových chvilkách se nás dotýká Bůh – tiše vnímáme, že pozorujeme zázrak. Okno bylo přes uličku autobusu a levý spodní roh toho krásného obrazu mi stínila kšiltovka. A najednou dívenka nenápadně otočila mobil a udělala si fotku oblohy. Možná se mi to jen zdálo? Ne, nezdálo, prohlédla si to a připravila se znovu do správného úhlu na focení. Jenže řada stromů slunce zakryla, a tak ruka s mobilem klesla zpátky. Autobus se stočil a východ se ocitl přímo před řidičem, příležitost pro fotky skončila.
Od té doby mám tendenci se na dívenku usmívat. Možná bychom si mohly rozumět. Vzpomínku na tu krásu máme v sobě…