Milí sourozenci,
rozhodla jsem se každý den vyhlížet, s velkým očekáváním a jistotou v Krista, nějaké „překvapení“ shůry. A když se ohlédnu za tímto týdnem, s úžasem shledávám, že každý den mi Pán Bůh dal do života něco krásného, něco výjimečného, něco překvapujícího, něco nečekaného. Milé setkání s lidmi, které ani neznám; přemýšlení nad Božím slovem společně s mými milými sestřičkami; krásná setkání s mými „žáčky“; nečekané setkání a společný čas s mým manželem; radost z toho, že moje dcera se mnou mohla být poprvé na běžkách a bavilo ji to; hluboké rozhovory s blízkými. A tak bych mohla pokračovat dál a dál a vlastně zjistit, že Bůh mi na každý den připravil těch „překvapení“ daleko více, než jsem očekávala.
To, že nyní píši tento úvodník, je také takovým překvapením, které mi připravil Pán Bůh. Doufám, že vás alespoň trochu potěší.
Jednou z mnoha mých radostí je přemýšlet nad Božím slovem. Právě nyní je pro mě aktuální kniha Skutků, kterou máme i jako téma kázání. Proto mi dovolte se s vámi podělit o můj oblíbený verš. Když se Petr s Janem setkali s chromým žebrákem, žebrák od nich očekával almužnu. Petr mu však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Nazaretského vstaň a choď.“ Žebrák vyskočil na nohy a začal chodit. Dostal daleko více, než očekával.
Jaké je naše očekávání? Co vlastně očekáváme? Neočekávejme „pouze almužnu“. Očekávejme mnohem více, a pak z toho, co dostáváme, rozdávejme svým nejbližším, svým bližním i tomuto světu. A buďme v tom všem věrní, nadšení, obětaví i vynalézaví tak, jako byli první křesťané.
Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. A není toho málo!
V tom všem nám žehnej Bůh.