Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (1P 5,5)
Růst znamená změnu – tedy i výzvu pro současný stav věcí… Když jsme na vyučování základů s dětmi a později i se skupinkou našich teenagerů a mládežníků sledovali zrychlený růst „semínka“ avokáda, … zastavili jsme se u tance. „Tance“ stonku, na kterém rašily a zvětšovaly se první lístky. Ano, mohli bychom říct, že to je naklánění za světlem. V laboratorních podmínkách, kde záznam vznikal to asi odhaluje i něco jiného. Vyvažování. Růst je změna a zejména v ranném věku, kdy je náš stonek i kořen (naše základy) slabý, je to velmi napínavé. Je to pořádný tanec, abychom dobře ustáli všechny změny.
Dnes v církevním kalendáři slavíme Zjevení Páně. Příchod tří králů a pastýřů. Uctívání nově zjeveného Krále. (…) Myslím, že i když už jsem více podoben staršímu buku, než výhonku ze semene avokáda, potřebuji vyvažovat. Nevyváženost nemusí být v pokročilejším věku – kdy se zdá kmen velmi pevným – tolik vidět, ale zaručeně vede ke zkáze. Rozštěpení a rozlomení a uhynutí nebo živoření do konce pozemského života.
„Tanec“ je dobrý. Je dobré vyvažovat. Výhoda rašícího stonku (a zároveň jeho slabost – zranitelnost) je to, že je ohebný. Přál bych si mít obojí. Musíme usilovat o to, mít obojí. Pevnost, i pružnost. Pro nás starší je to velká výzva. Podobně to byla výzva pro náboženské učitele a morálně zdatné (Zákonu věrné) současníky Ježíše Krista. Možná právě proto, že to je tak těžké, většina těchto lidí přes všechny zázraky a slova života volala za nedlouhý čas „Ukřižuj!“ Možné to ale je. Kolik učedníků a následovníků Ježíše Krista přijalo nové zjevení krále a odpuštění v Kristu. Nový směr života. Tak podobný tomu původnímu – touha líbit se Bohu – a tak odlišnému, když mnozí byli ochotni kvůli tomu rozdílu zabíjet a vraždit.
Pokora je zranitelnost. Přináší ale život – protože Bůh dává pokorným milost. S přáním pokorného srdce, Ctirad Hrubý