Letošní Velikonoce jsem strávil pod tíhou deprese. Pokud vám slovo „deprese“ nic neříká, tak je to jenom dobře. Jenom naznačím, že se ocitáte ve světě, ve kterém je všechno špatně. Nic nemá smysl, všechno jste udělali špatně a za všechno můžete. Drtí vás skutečné i domnělé viny. Podlamují se vám kolena jako při horečce a myslíte jenom na to, jak si půjdete lehnout a konečně usnete.
Nechci to ale nějak dramatizovat a je mně jasné, že je na světě mnoho lidí, kteří jsou na tom mnohem hůře. Lidé nemocní, opuštění a ztrápení. Lidé, kteří nevidí žádnou naději pro svou budoucnost a kteří už jenom přežívají. Nevidíme je, protože jsou schovaní za zdmi nemocnic či svých domovů. Možná jsou schovaní jenom sami za sebou, ale každopádně ve své samotě trpí.
Je zde vůbec nějaká naděje? Věřím tomu, že právě tyto dny ukazují, že ano. Bůh se sklonil k člověku, a to naprosto ke každému člověku. Dnešní nedělní dopoledne byl přítomen jak na velkých veřejných bohoslužbách, tak i na těch nejopuštěnějších místech. Věřím tomu, že byl přítomen i u mě v pokoji, ve kterém jsem ve spánku trávil tento sváteční čas.
Čtenáře mohu potěšit sdělením, že se již cítím trochu lépe. Svým způsobem jsem si tak letošní Velikonoce užil dobře. V pátek jsem upadl do hluboké beznaděje, ve které jsem strávil většinu soboty. Nyní v nedělním odpoledni začínám opět vidět, že věci mají svůj smysl, že všechno má svůj smysl. Nikoliv ale jen tak samo o sobě, ale pouze v osobě Pána Ježíše. Pokud někdo rozumí pocitům beznaděje, odloučení a bolesti, tak je to právě On. A i tom je velikonoční zpráva, nejsme tady na své trápení sami, máme Někoho, na koho se můžeme vždy obrátit. Třeba i v té depresi.