ty, který na starém kostele uprostřed parku přelepuješ nástěnku podivnými plakátky a “zkrášluješ” chodník u vchodu lahvemi a střepy!
(Doufám, že tě nepobuřuje mé oslovení – je to starý výraz, používaný od římských dob.)
Modlíme se za tebe. Tvoje činnost nás stála už pár hodin času, ale zároveň mi dala příležitost k pěkným rozhovorům. Třeba s tím s milým starším pánem, který se vždy chtěl do kostela podívat, ale nenašel ho ještě nikdy otevřený. Měl radost, že jsem ho pustila dovnitř. Nebo ta hodná stará paní, co mě soucitně pozorovala a alespoň slovně podpořila. Poslední rozhovor jsem vedla s městskou policií. Zavolala jsem jim, když jsi potřetí před kostelem zanechal střepy. To už jsi vážně přehnal. O nástěnku se stará maminka s malými dětmi, tady jde o zdraví.
Nevím, proč tohle děláš, jaká nespokojenost se světem nebo vlastním životem tě k tomuhle jednání vede, ale kostel za to nemůže. Je z kamene a nedokáže odpovědět na tvoje otázky. Ukazuje ale na Někoho, kdo odpovědi zná a vážně o tebe stojí. Jmenuje se Ježíš a můžeš s Ním mluvit přímo, ať jsi kdekoli. Nenechá tě v tom. Známe to, také jsme to zažili.
Přeji ti dost odvahy k rozhovoru!
Líba