Kostel svatého Ducha stojí ve Smetanových sadech v centru Jihlavy. Každý den kolem něho projdou stovky lidí. Co si asi myslí, když kolem něho prochází každý den, nebo když kolem něho jen tak náhodně projdou?
Možná si ho ani nevšimnou a berou ho jako kolorit, možná se stal součástí cesty do školy, do práce, za zábavou a možná už ho ani nevnímají. Starý kamenný, studený kostel, který zde stojí už od nepaměti. Během Velikonoc kolem něho zase procházely stovky lidí a najednou, podívejme se, je nějaký jiný. Jeho okolí je krásně vyzdobeno, jeho dveře otevřené dokořán zvou dovnitř. Jakoby začal dýchat životem, jakoby vše zvalo dovnitř. A kolemjdoucí jsou zvědaví. Jak to asi vypadá uvnitř? Co se tam děje? Co se stalo, že jsou dveře otevřeny? A tak nakouknou nesměle dovnitř. A to už se setkají s někým, kdo se s nimi dá do řeči; kdo je pozdraví; kdo se jich zeptá, jak se mají; kdo jim nabídne čaj; kdo jim poví, co je hlavním poselstvím Velikonoc; kdo je pozve na bohoslužbu na Velký pátek;… A oni si začnou říkat, že svět není tak špatný, že ještě existuje někdo, kdo s nimi nezištně prohodí krásné, povzbudivé slovo.
A tak se mi zdá, že i my jsme někdy jako ten kamenný, studený kostelík. Zahnízněni, uvelebeni a uzavřeni už „století“ do sebe. Je to tak správné? Byli jsme stvořeni právě k tomuto? Máte pravdu, nebyli. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom milovali Boha a bližního svého jako sami sebe. A láska k bližnímu má různé podoby, třeba i takovou, že pěkně pozdravíme kolemjdoucího, že nešetříme úsměvem a povzbudivým slovem, že ho pozveme na bohoslužbu na Velký pátek.
A tak tou největší výzvou z velikonoční akce, která se konala v Kostele svatého Ducha, pro mě a věřím, že i pro vás, je: Otevřeme svá srdce tak, jak jsme otevřeli dveře kostela. Nebojme se vykročit a otevřít se světu, našemu městu, protože každý kolemjdoucí nás potřebuje a je našim bližním.