Mám ráda aforismy Pavla Kosorina. Jeden z mých oblíbených je tenhle: “Nedrž se svých názorů příliš úzkostlivě – Bůh si stejně myslí něco jiného.”
Dnes jsem v práci pár minut čekala na zahřátí dataprojektoru a pozorovala za oknem ptáky, kteří se pilně živili jeřabinami. Moc se mi líbili. Proč se asi soustředí na ten jeden proschlý strom, když vedle jsou dva hezčí a také obsypané? Dostala jsem nápad – co tak vymyslet na web pěkné povídání o ptácích s nějakým moudrým poučením? Možná ten nemocný strom dozrál rychleji a bobulky jsou měkčí. Třeba bych mohla rozebrat, jak ptáci dobře chápou, co se k čemu hodí, co je k jídlu, co jen na parádu… Promýšlím, jakou moudrost přesně vyzdvihnout, jak si nějak vzít z ptáků příklad, začínám si vychutnávat svůj krásný záměr. Jenže pak mi chování malé sýkorky objasní, že je všechno jinak. Je po dešti, listí je plné studené vody a ptáci po pár přešlápnutích v mokru dají přednost jídlu na bezlistých větvičkách. Ale… to se mi nehodí, mám to už tak pěkně vymyšlené, přece to nezahodím!
Tak co vyhraje – můj hotový názor a snaha tvářit se moudře, nebo pravda? V hlavě mi zazní oblíbený aforismus, vzdávám se svého krásného záměru a usmívám se. Můj malý zápas mě pobavil a zároveň se stydím. Pane, díky, že jsi teď ve mně vyhrál. Odpusť mi, prosím. Pořád stejná lidská pýcha, já nejsem výjimka. Jak to s námi můžeš stále vydržet?
A děkuji, že jsem mohla sledovat ty krásné ptáčky, fakt se ti povedli! (Ta sýkorka byla nejhezčí.)