Jdeme s manželem po polní cestě ozářené sluncem. Chytám se ho za ruku, taková náhlá citová potřeba. „Můžu? Jen na chvilku…“ Nechodí tak rád, ale vydrží, ví, že to potřebuji. Mít hlavu plnou starostí s dítětem není jednoduché ani pro jednoho z nás.
Držím se za ruku a cítím se bezpečněji. Jsem menší než on, takže moje ruka míří k té jeho zezadu. Když byly děti malé, vodila jsem je právě tak. Kdo je menší, musí jít o půl kroku vzadu a nechat se vést, jinak je to pro oba nepříjemné. Vzpomínám si najednou, kolikrát jsem takhle volala k Ježíši: „Pane, drž mě prosím za ruku!“, když jsem si nevěděla rady nebo potřebovala oporu. Nikdy mě v tom nenechal samotnou.
Pouštím manžela, aby pro něj cesta byla příjemnější, tiše se modlím a neviditelně se chytám Ježíše… Moje bolestivé myšlenky musí jít o půl kroku pozadu, neurčovat směr, nechat se vést. Každou vteřinu se rozhoduji znovu věřit, že ví, co dělá, dívat se na něj vzhůru a vyvýšit jeho moudrost a lásku nad svůj strach. Znám ho. Mohu a chci mu důvěřovat. „Pane, drž mě prosím za ruku…“