Poslední dobou prožívám neobvyklé množství různých překvapení. Dá se říci, že každou chvíli je něco jinak, než by mělo být. Pominu teď celosvětovou virovou pandemii a v souvislosti s ní spojené změny v práci, v možnostech cestování a navštěvování. To by bylo na samostatné zamyšlení a věřím, že na velmi vážné zamyšlení.
Dnes mám na mysli takové ty drobné nesnáze, které vstupují do našeho života. Zkusím vyjmenovat své nesnáze za poslední dva týdny.
- Dva zuby začaly být citlivé na tlak, cukalo v nich, mírně mně otekla dáseň a i tvář byla bolestivá. Čili zjevná zánětlivá reakce. Za normální situace by to bylo nepříjemné, ale při současné koronavirové absenci zubařů to byla velmi nebezpečně vyhlížející situace. Naštěstí se zánět sám pomalu zklidnil.
- Náš hlavní záložní server mně každý večer posílá přátelský pozdrav, takže je vždy podezřelé, když se odmlčí. Ukázalo se, že mu odešla síťová karta. Vzhledem k jeho důležitosti při zabezpečení sítě bylo nutné rychle jednat, takže jsem brzy telefonoval, objednával, přijímal balíček a následně s bázní šrouboval novou síťovou kartu. Nejsem příznivcem těchto operací, ale podařilo se a server mně jako projev díků večer opět poslal přátelský pozdrav.
- Silný hukot až pískot v pravém uchu. Fascinovaně jsem při práci ztlumil hudbu a poslouchal to pískání. No a potom na mě padla panika. Co když je to příznak něčeho vážného, co se děje v mozku? Mrtvice? Za chvíli se svalím a nikoho nenapadne, co se děje. V budově nikdo není, telefon už nezvednu… Podotknu, že pískání utichlo až večer, takže to bylo dost nepříjemné.
Proč to celé píšu? Protože mě přitom napadá, jak by bylo pěkné tohle všechno neprožívat. Žít si svůj klidný život, ve kterém vše krásně „šlape jako hodinky“. Zdraví slouží, v rodině se na sebe stále jenom usmíváme a práce funguje. Od rána až do večera naprostá pohoda a klid, den naplněný samými pozitivními jistotami…
Asi je již zřejmé, kam vede toto zamyšlení. Zdraví, rodina a práce jsou jistě důležité jistoty, ale v našem životě by měla být úplně jiná jistota. Bůh nám na tomto světě nezaručuje pevné zdraví, skvěle fungující vztahy a práci. Naopak, mnohdy je to velmi obtížné a bolestivé. Můžeme se ale na Něj spolehnout, že to všechno vidí a že je v tom s námi. Že s námi soucítí, cítí naši bolest a prožívá naše pochyby. A to je vnitřní jistota, za kterou bychom měli bojovat. Přiznám se, že je to hlavně výzva pro mě samotného, protože mám při každé ztrátě „pozemské“ jistoty tendenci propadat panice. Ano, jsem neklidný a mám strach, jak to všechno dopadne. Naštěstí i na toto Bůh pamatuje a mírně se mně připomíná, jak to doopravdy s našimi jistotami je. Nezlobí se. A jak jste na tom se svými jistotami vy?