O Bozích a lidech, film, který byl natočen podle skutečných událostí, mne v myšlenkách vrátil na místo, kterému se všichni vyhýbáme. Na místo, které ale všichni známe. Místo, kde vedeme zápasy a bojujeme se strachem, … kde stojíme tváří v tvář smrti, nesnesitelné bolesti, úzkosti a obavě že neobstojíme. Místo, kde jsme většinou sami, protože všichni kolem nás únavou zaspali. Jsme v obrovském pokušení zvednout se a odejít pryč z tohoto příběhu. Bolest je nesnesitelná, dochází nám síla … zůstali jsme s křížem sami. V naší Getsemanské zahradě.
Pán Ježíš to místo důvěrně zná. I On sám v Getsemanské zahradě prožívá hrůzu a úzkost, tíhu kříže, strach ze selhání, odloučení od Boha. Jeho duše je smutná až na smrt. I On zná pokušení vyhnout se nesnesitelné tíze a odejít. „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich,“ ale zůstává, a v potu krve dodává, „avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš …“ A právě Jeho důvěrné oslovení „Abba, Otče, Tatínku“ nám ukazuje cestu, jak obstát v naší Getsemanské zahradě.
„Zahal mě, drž mě, obklop mě… Obejmi mě… Miluji tě.” (modlitba zápasícího z filmu O Bozích a lidech)
Ingrid Hrubá