Milí sourozenci,
někdy před časem mluvil Radek o církvi jako o nemocnici. Velmi se mi to líbilo. Rozumím tomu tak, že církev má být místem uzdravení, obnovení, úlevy a pomoci. Ve čtvrtek jsem šel na kontrolu do nemocnice. Na plicním oddělení sledují, jak se mi dýchá. Sedím v plné čekárně a pozoruji ostatní. Říkám si, s čím asi přišli? Co je trápí? S čím si neví rady, že si udělali čas a vyrazili do nemocnice? Přišla jedna paní, která nevěděla, jak to na tomto oddělení chodí a trochu zmateně a zároveň nepříjemně se zeptala sestry, co má dělat. Moc se mi líbila reakce sestry. Zachovala si respekt a hezky klidně odpověděla. Věděla, proč tam pracuje – aby pomáhala lidem, co přichází. Ještě víc mě dostal jeden pán, se kterým jsme se občas střetli pohledem. Působil jako drsný muž. Ale v pohledu měl strach. Nevím, co mu bylo, ale zřejmě byl nervózní. Potřeboval pomoci, a tak šla jeho drsná slupka stranou. Bylo to takové setkání potřebných. Ježíš řekl: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.” (L 5,31). My všichni jsme nemocní hříšníci a potřebujeme lékaře. Přicházíme za lékařem a on nám pomáhá. Stanovuje diagnózu a má dobrý lék. Jeho ranami jsme uzdraveni. Přál bych si, abychom rozuměli církvi jako nemocnici. Církev = setkání potřebných. Bez lékaře jsme jen nemocní hříšníci. Nikdo se nemůže nad druhého povyšovat. Jsme zde, abychom pomáhali, ne soudili.
Milan Mrázek