Bylo půl páté ráno, sestřička tiše prošla kolem a otevřela nemocniční okno na větračku. Před dvěma hodinami ho přiběhla zavřít kvůli bouřce, mám radost, že si na mě znovu vzpomněla! A čerstvý vzduch, to je nádhera! A tehdy mi to došlo. Z kolika věcí jsem se doteď zapomínala radovat? Musí přijít nehoda, abych si jich začala všímat?
Když jsem se před pár dny probrala v sanitce a pochopila, že řeči o nehodě budou asi realita, vyskočily mi v hlavě postupně 3 myšlenky: 1) “Kde mám dítě!” (můj teenager byl v pořádku a staral se o mě – ale jak se s tím vším vyrovná?), 2) “Já moula, tolik lidí si o mě bude dělat starosti!” (hm, bylo jich mnooohem víc…), 3) “Chudák ten řidič, co jsem mu vběhla pod kola, ten musí být v šoku.” (chystám se mu napsat a strašně se stydím). Na nemocničním lehátku cestou na CT jsem z těch myšlenek potichu brečela. Všichni jsou na mě hodní, přitom jsem jim přidělala tolik starostí a práce…
Zázrakem jsem přežila s minimem následků. A nikomu jinému se nic nestalo! Na tři dny se ze mě stal vzorný, se vším spokojený pacient nemocnice. Učím se vidět poklady kolem sebe – čerstvý vzduch, hojivá náplat na ránu, ptačí zpěv zvenku. Fungující mobil vytažený z mokré kabelky. Nepotřebovala jsem léky na bolest. Neuvěřitelně hodný manžel (četl mi i Bibli do telefonu), usměvavé sestřičky (mají tak strašně těžkou práci!), kamarádka se zmrzlinou v termosce, dva skvělí muži, kteří mi zajistili širokou modlitební podporu (můj syn a můj kazatel). Podpora od příbuzných a přátel. Modlitby, SMS, návštěvy – moje církev zafungovala jako rodina. Nezasloužím si tolik darů…
Najednou si vybavuji, že pět dní před tím vším jsem končila biblický kurz. Vrcholil Večeří Páně s modlitbou odevzdání: “Nepatřím sám sobě, nýbrž tobě… Dej mi práci nebo utrpení, čiň, jak ty chceš… Z celého srdce přenechávám všechno tvému rozhodnutí.” Lehčeji se to vysloví, když člověk neví, co ho čeká. A jak to vidím teď?
“Pane, nezasloužím si ty dobré dary, ale ty mi je dáváš. Nevím, jestli ještě nepřijdou nějaké zdravotní následky. Moje naděje stoupá, ale z celého srdce to nechávám na tvém rozhodnutí. Drž mě prosím za ruku.”