Teď v zimě, když nemohu nazout tenisky a jen tak si vyběhnout do přírody, cvičím se svým osobním trenérem Shonem. Na flešce mám blok cvičení s Shonem a jeho cvičenci. Shon je mladý, svalnatý, pohledný sportovec a jeho cvičenci/cvičenky nejsou v porovnání s ním s výkoností a kondicí o nic pozadu. A tak by se mohlo zdát, že já ve svém věku a kondici nemám šanci držet krok. Avšak Shon je dobrý trenér, vybral dokonce cvičenku, která předvádí jednodušší cviky. Takže pokud nezvládáte vražedné tempo a výkon, můžete tempo i cviky přizpůsobit vaší kondici, zkrátka si zvolíte cvičení přímo na míru. Jak už jsem řekla, Shon je dobrý trenér, dává prostor všem a navíc každého povzbuzuje. Takže si asi dovedete představit tu radost, když vydržíte držet krok s ostatními a dotáhnete cvičení až do konce. Je to good job, jak by řekl Shon.
A tato zkušenost mě přiměla přemýšlet. Jsem já dobrý trenér? Mám vždy dostatek trpělivosti se svým partnerem, dětmi, rodiči, bližními? Neočekávám od nich příliš mnoho, víc než jsou schopni vykonat, unést či dohlédnout svým poznáním? Nejsem ta, která chce od druhých víc, než oni sami mohou zvládnout? Přizpůsobuji své nároky jejich věku a poznání? Povzbuzuji všechny k dobrému výkonu?
Myslím, že je stále co zlepšovat. A tak jsem vděčná za to, že my máme toho nejlepšího trenéra. Trenéra, který nás povzbuzuje, je trpělivý a nikdy nad námi neláme hůl. Když nestíháme, přizpůsobuje nám své tempo a nakládá na nás to, co uneseme. A tak se učme od našeho nejlepšího a dokonalého trenéra, kterým je Pán Ježíš. Učme se od něho být k druhým trpěliví, laskaví, učme se druhé povzbuzovat a nesoudit je, když náhodou nestíhají.